Prodej se zprostředkovával. Byly i agentury, které většinou zajišťovaly i jiné služby. Našel sis dům, který někdo prodával. A koupil jsi ho. Počet domů nebyl omezen . Realitky jako takové nebyly a tudíž se neplatily ani žádné provize.

Nevím o tom, že by tehdy někdo vlastnil a prodával
více domů, že by to někdo měl jako „podnikání“.
Vzpomínám si jen na přímé prodeje nebo výměny.

Babča povídala, že v jednom z průchodů na Václavském náměstí byly velikánské tabule, na které si lidi sami dávali cedulky s nabídkami co chtějí prodat, nebo vyměnit. Koupit dům či chatu si každý mohl podle svých finančních možností, ale protože každý občan měl právo obývat jen předem určený počet m2, když si koupil dům, který měl větší rozměr obytných ploch než na jaké měl nárok, musel si tam vzít nájemníka. Toho mu vybral místní národní výbor z žádostí o bydlení, které vedl v evidenci.

To je skvělá otázka – a opravdu to vrtalo hlavou i tehdejším režimním plánovačům. Za socialismu bylo soukromé vlastnictví nemovitostí možné, ale velmi regulované, právě kvůli obavám z nepovoleného podnikání. Zde je přehled, jak to bylo nastavené:

1. Právní status: co šlo a co ne

• Fyzické osoby mohly vlastnit rodinný dům nebo výjimečně činžovní dům, který jim zůstal před rokem 1948 nebo nebyl znárodněn.
• Bydlení bylo považováno za osobní spotřebu, nikoli za prostředek k zisku.
• Zisk z nájmu byl silně omezen regulovaným nájemným, a navíc se stát díval velmi podezřívavě na snahu „vydělávat“ tímto způsobem.

2. Počet nemovitostí

• Zákon přímo nestanovoval maximální počet domů, ale úřady mohly zamítnout prodej další nemovitosti, pokud by to vypadalo jako spekulace nebo „nepovolené podnikání“.
• V praxi platilo: kdo vlastnil víc než jednu nemovitost, byl bedlivě sledován.
• V některých případech (např. u lidí, kteří zdědili více nemovitostí) mohl stát dokonce doporučit odprodej do státního vlastnictví.

3. Prodejní procedura

Prodej domu vyžadoval:

• schválení národního výboru (obvykle místního nebo okresního),
• smlouvu zpracovanou přes státní notářství,
• cenu podle úředního odhadu, žádná volná tržní cena,
• a také doložení účelu převodu (např. rodinné důvody, výměna, zdravotní stav).

4. Nájmy a „podnikání“

• Nájemné bylo stanoveno centrálně – často velmi nízké.
• Majitel musel ze svého hradit opravy a údržbu.
• Zisk z činžáku byl často nulový nebo dokonce mínusový, protože nájemné pokrylo sotva základní údržbu.
• Někdo sice mohl mít 2–3 domy, ale z hlediska režimu to nebyl podnikatel, ale „osoba s vyšší majetkovou zátěží“.

5. Podnikat se nedalo legálně

• Vlastnictví více domů nebylo automaticky trestné, ale jakákoliv aktivita připomínající podnikání (např. podnájmy za vyšší než povolené nájemné) byla trestná – mohla být klasifikována jako nedovolené podnikání nebo spekulace.
• V horších případech mohl přijít trestní postih nebo i zabavení majetku.

Zajímavost

Někteří lidé se ale i tak snažili „podnikat“ pololegálně:

• Například stavěli domky „pro děti“, ale reálně je pronajímali.
• Nebo nechávali nájemníky platit „bokem“ mimo oficiální nájem.

To vše ale bylo rizikové – pokud si na ně někdo „posvítil“, mohl přijít audit nebo i obvinění z porušení socialistického hospodaření.