Je Bůh v abrahamovských náboženstvích odrazem oxytocinu podporujícího slepou reprodukci a kmenovou expanzi lidstva?

tadeas.klime

Myšlenka, že Bůh abrahámovských náboženství by mohl být symbolickou projekcí kmenového oxytocinu, není jen zajímavá – je hluboce zakořeněná v samotné lidské přirozenosti.

Oxytocin, často nazývaný „hormon lásky“, má ve skutečnosti mnohem starší a zásadnější úlohu.
Odměňuje chování, které posiluje soudržnost skupiny: časnou a častou reprodukci, loajalitu ke „svým“ a pevné emocionální vazby uvnitř komunity.
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Oxytocin

V raných kmenech tyto instinkty zajišťovaly přežití.
Skupiny, které se rychle rozmnožovaly, chránily své členy a upřednostňovaly vlastní lidi, měly větší šanci přežít.
Oxytocin tento proces posiloval tím, že přinášel pocit štěstí a naplnění při tribalistickém chování.

V moderním propojeném světě jsou však tyto nekontrolované instinkty nebezpečné.
Exponenciální růst populace a jednostranná loajalita vedou k přetížení zdrojů, k destabilizaci společnosti a k mezikulturním konfliktům.
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Nosn%C3%A1_ka­pacita

Proto musí moderní společnost potlačovat přirozené kmenové impulzy.
Podporuje omezenou reprodukci, individualismus a univerzální spolupráci napříč skupinami – nikoli proto, že by to bylo lidem přirozené, ale proto, že to vyžaduje komplexní systém.

Přesto lidská biologie zůstává stejná.
Lidé stále touží po hlubokém kmenovém propojení – a když jim společnost tradiční cestu uzavírá, hledají** náhradní zdroje oxytocinu:**

adopce zvířat jako náhradních členů rodiny,

sex bez dlouhodobých závazků a bez dětí,

vztahy mimo rámec příbuzenství či kultury,

budování online komunit a virtuálních „kmenů“.

Tyto náhražky poskytují jen dočasnou úlevu — ale často selhávají v naplnění hluboké potřeby sounáležitosti.
Výsledkem jsou chronické úzkosti, deprese a vnitřní prázdnota.

Na podvědomé úrovni jsou lidé rozpolceni mezi dvěma protichůdnými silami:

biologickou touhou po tribalistickém životě,

a tlakem společnosti, která tyto instinkty dusí kvůli přežití celku.

Tento vnitřní rozpor žene mnoho lidí zpět k systémům, které slibují pravou sounáležitost.

Zde se ukazuje role abrahámovských náboženství.
Netvoří kmenové instinkty — ony je organizují a kanonizují.
Skrze morální příkazy, strukturu rodiny a rituály náboženství disciplinuje přirozené biologické programy:

Ženy jsou vedeny k péči, chválení a emoční podpoře mužů a společenství.

Muži jsou vedeni k ochraně skupiny, sebevědomému vedení a loajalitě.

Náboženství tak nabízí most mezi biologií a civilizací — umožňuje lidem plnit jejich kmenové potřeby v kontrolované formě, aniž by ohrozili stabilitu společnosti.

Ve své podstatě lidé nechtějí žít v úzkosti a depresi.
Touží po štěstí, které biologicky pramení ze sounáležitosti, jistoty a smyslu.

Z tohoto pohledu lze chápat Boha abrahámovských náboženství jako metafyzickou projekci oxytocinového systému — kulturní ztělesnění pradávné lidské touhy po kmeni, reprodukci, loajalitě a přežití.